„Nikdy jsem se nevyspala lépe než na mateřské dovolené“


„Nikdy jsem se nevyspala lépe než na mateřské dovolené“

... věta, kterou nevypustí z úst žádná maminka.

Ještě nemáme koupené ani první bodýčko a už to začíná. Noční návštěvy WC, protože se nám chce pořád „na malou“, později se nemůžeme uvelebit v posteli, protože na medicimbalu se prostě spát nedá. Za spokojeného odfukování našich drahých poloviček se motáme kolem kojících polštářů a hledáme tu nejpohodlnější polohu ke spánku. A to je teprve začátek.

Krásné malé roztomilé miminko nás pak několik měsíců potřebuje každou chvilku, a to i v noci. Kojení, krmení, přebalování, podat dudlík, převlékání (protekla plínka nebo vás s říhnutím rošťák navoněl O’de Blinkanec), bolení bříška, první zuby a bohužel i první rýmičky – to všechno nás matky zoceluje. A zároveň z nás dělá chodící zombie. Služba 24/7.

Pak jednou prospíme celou noc a když se v 6 ráno probudíme s malým ukazováčkem pod očním víčkem a rozkošným palečkem v nosní dírce, cítíme se skoro svěží. Batole se naučilo vylézt z postýlky.

Jednou to ale přijde. Dítě si samo zapne televizi a my si můžete ještě chvilku ducnout, jen lehounce, co kdyby se rozhodlo slézt ze sedačky a uvařit si samo kakao... Propadáme se do sekundových hlubokých spánků abychom vzápětí s hrůzou vystřelily z postele zachránit tu vázu na stole.

Prožila jsem to mockrát. Nic jsem si nepřála víc, než se konečně VYSPAT! Měla jsem doma dvě malé děti a příbuzní, kteří by mohli pohlídat přes noc, byli na druhé straně zeměkoule. Když už se začalo blýskat na lepší časy, čekala jsem třetí miminko a byla opět na začátku toho kolotoče.

Jednoho rána jsem se probudila. Sama. Nikdo v mé posteli nebyl, nikdo se nedožadoval snídaně ani utření prdelky :-) Našla jsem je všechny tři v postýlce, nejstarší četla pohádku. Obrovský spánkový deficit, který se zdál nekonečný, byl během pár měsíců pryč.

Karta se obrátila. Vstávání o víkendech se už neřídí hladovými bříšky mých dětí. Moje děti vstávají později než já. Už mě nikdo ráno netahá za vlasy a nelechtá chodidla. 

Zkušenosti jsou nepřenositelné.

Jednou tahle peripetie se spánkem skončí. Jednou budete chodit do dětských pokojíčků a ptát se jich, jestli UŽ budou vstávat nebo si přejí servírovat oběd do postele. Jednou... se vám bude po těch ránech se smečkou v pelechu stýskat. 

Věřte mi, milé maminky :-)

                                Vaše,

                                                         Olga

 

 

 

 

 

Ukázat všechny články

Komentáře

20. 01. 2022 Petra Zlochová

Zajímavý článek, máte naprostou pravdu. Když byla moje dcera malá, nechtěla ve svém pokoji vůbec být, říkala, že se tam moc bojí. S manželem jsme vůbec nevěděli, co s tím, a tak jsme hledali rady na různých fórech. Často se tam psalo, že dítě si má postel vybrat samo, aby se mu líbila a cítilo se v ní dobře. Dali jsme tedy dceři do rukou tablet a ukazovali jí obrázky. Vybrala si domečkovou postel na této stránce https://www.aminabytek.cz/detske-postele-domecek a světe div se, od té doby spí jako dudek. Myslím si, že ta deka, kterou jsme položili přes konstrukci postele, funguje jako nějaká ochranná bariéra. Nevím, ale od té doby může nejen ona, ale i my s manželem klidně spát. :) Díky za super počtení!


Váš komentář

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.