„Nikdy jsem se nevyspala lépe než na mateřské dovolené“

... věta, kterou nevypustí z úst žádná maminka.

Ještě nemáme koupené ani první bodýčko a už to začíná. Noční návštěvy WC, protože se nám chce pořád „na malou“, později se nemůžeme uvelebit v posteli, protože na medicimbalu se prostě spát nedá. Za spokojeného odfukování našich drahých poloviček se motáme kolem kojících polštářů a hledáme tu nejpohodlnější polohu ke spánku. A to je teprve začátek.

Krásné malé roztomilé miminko nás pak několik měsíců potřebuje každou chvilku, a to i v noci. Kojení, krmení, přebalování, podat dudlík, převlékání (protekla plínka nebo vás s říhnutím rošťák navoněl O’de Blinkanec), bolení bříška, první zuby a bohužel i první rýmičky – to všechno nás matky zoceluje. A zároveň z nás dělá chodící zombie. Služba 24/7.

Pak jednou prospíme celou noc a když se v 6 ráno probudíme s malým ukazováčkem pod očním víčkem a rozkošným palečkem v nosní dírce, cítíme se skoro svěží. Batole se naučilo vylézt z postýlky.

Jednou to ale přijde. Dítě si samo zapne televizi a my si můžete ještě chvilku ducnout, jen lehounce, co kdyby se rozhodlo slézt ze sedačky a uvařit si samo kakao... Propadáme se do sekundových hlubokých spánků abychom vzápětí s hrůzou vystřelily z postele zachránit tu vázu na stole.

Prožila jsem to mockrát. Nic jsem si nepřála víc, než se konečně VYSPAT! Měla jsem doma dvě malé děti a příbuzní, kteří by mohli pohlídat přes noc, byli na druhé straně zeměkoule. Když už se začalo blýskat na lepší časy, čekala jsem třetí miminko a byla opět na začátku toho kolotoče.

Jednoho rána jsem se probudila. Sama. Nikdo v mé posteli nebyl, nikdo se nedožadoval snídaně ani utření prdelky :-) Našla jsem je všechny tři v postýlce, nejstarší četla pohádku. Obrovský spánkový deficit, který se zdál nekonečný, byl během pár měsíců pryč.

Karta se obrátila. Vstávání o víkendech se už neřídí hladovými bříšky mých dětí. Moje děti vstávají později než já. Už mě nikdo ráno netahá za vlasy a nelechtá chodidla. 

Zkušenosti jsou nepřenositelné.

Jednou tahle peripetie se spánkem skončí. Jednou budete chodit do dětských pokojíčků a ptát se jich, jestli UŽ budou vstávat nebo si přejí servírovat oběd do postele. Jednou... se vám bude po těch ránech se smečkou v pelechu stýskat. 

Věřte mi, milé maminky :-)

                                Vaše,

                                                         Olga